Crash

David Cronenberg předvedl psychologickou hru, která graduje a předpokládá zdrcující finále, záhubu hrdinů. Copak mohou takovým způsobem přežít? Jak by mohli? Nelze podobným způsobem žít příliš dlouho. Katastrofa musí dosáhnout svého vrcholu a následuje pád na dno. Ale je tomu skutečně tak? Nebudu tvrdit, že film zaznamenává něco správného, ale on rozhodně neadoruje. Brát „Crash“ jako snímek, který oslavuje nehody a bezuzdnou sexualitu, je nesmysl. „Crash“ nechce šokovat, ale chce ukázat, kam až jsme schopni zajít. Jestli to vezmete jako ubohou snahu šokovat, jako úchylný film, který se vyžívá ve zvrácenosti, potom si myslím, že Cronenbergovy filmy pro vás skutečně nejsou a že u vás režisér pochopení nenajde. Je to škoda, protože jeho filmy minimálně upozorňují na naše temné stránky, kterých se můžeme vyvarovat, dovědět se o nich více, pochopit je. (22.11.2013)

Parta úchylů už neví, jak by si vrzla, tak se soustředí na adrenalin spojený s auto nehodami... V patnácti se mi to zdálo jako téma skvělé, po nějaké době jsem si koupila DVD, ale viděla jsem ho až dnes. A? Nuda. Skomírající herecké vedení je asi to nejhorší, co jsem potkala v posledních letech. Deborah Kara Unger je královna všech céčkařek a mě zůstává rozum stát, co se stalo s Jamesem Spaderem, který byl tak svělý ve Vlkovi a dnes už je z něj jen obyčejná bečka. (18.02.2010)

Já si v úchylnostech teda moc nelibuju, ale že jde o mistra Cronenbrega, udělal jsem výjimku. Vlastně jsem tak ujetou podívanou ani nečekal. Režisérova láska k autům, tělesné sebedestrukci a nevšednímu tělesnému uspokojení je zde skloubena do zajímavého scénáře, který prakticky nemá děj, ale při množtví tolika úchylností byste si nějaké dění ani neuvědomovali, takže je to jedno. Obdivuji odvahu a výkon všech zůčastněných, zejména teda Eliase Kotease, kterého mám zafixovaného spíše jako bezvýhradného klaďase, než jako bezmezného perverzáka. K zajímavé hudbě Howarda Shora nemám žádné výhrady. Myslím, že dokonale vystihla náladu celého filmu. David Cronenberg se pustil do velmi bizarního a zajímavého snímku, který je jistě silně kontroverzní, ale své diváky si bez pochyb najde. (06.08.2011)

Nemá cenu předstírat, napoprvé (2019) mě Crash okouzlil primárně svou kontroverzností, zhruba do mého třicátého roku věku pro mě totiž – a teď přijde nutné zjednodušení, někdy to holt jinak nejde – nejvyšší kvalitu měla ta díla, která pohoršovala měšťáka (v tomto konkrétním případě – a opět zjednodušeně - tetky a strýce durdící se na tím, že se ve filmu imrvére souloží, a při jakých nepředstavitelných příležitostech, no fuj!). Nyní jsem – troufám si říci – dále; ano, stále jsem nepřátelsky naladěn vůči průměrnosti, ale dnes už si zkrátka má nadšení z překračování uměleckých (potažmo etických) hranic hledají silnější rozumová zdůvodnění. Co jsem si tedy uvědomil skrze druhou projekci Crashe, resp. na co z filmu má smysl upozornit komentářem? a) Fascinuju mě, kterak se Cronenbergovi podařilo přijít s vizí světa, u něhož je nerozhodnutelné, zda v něm jakožto první princip vládne Erós (sexuální touha; prostředek k zachovávání života), nebo Thanatos (puzení k smrti; touha rozplynout se v nebytí), resp. znovu si položit otázku o vztahu mezi těmito Tužbami (tužbami s velkým té, jelikož všechno ostatní chtění je v posledku redukovatelné na tyto dvě tužby). Jak vidno, nemusí být nutně v protikladu, jak to pojímá common sense, klidně mohou bezrozporně přecházet jedna v druhou! To má přeci hluboké filosofické konsekvence: život už nelze definovat jakožto opak smrti (na to jsou v sebe moc vpletena jejich „generátory“) a obraceně; účelem sexuální touhy není nutně snaha zachovat rod, nýbrž může být výrazem touhy rozpustit se v prázdnotě atd. b) Druhá velká nerozlišitelnost (právě jistá sbíhavost se zdá být hlavním motivem filmu), s kterou přichází tento film panuje mezi lidským tělem a strojem (automobilem). V mnoha mistrných choreografiích se těla mění ve stroje (kupř. scéna v auto-myčce, kdy SPOILER se Vaughan zmocňuje Catherine v obdobném rytmu jako se postřikovače zmocňují Vaughanova vraku SPOILER) a stroje v těla (srážky aut připomínají penetraci atd.), všeříkající je postava Gabrielle (Rosanna Arquette), žena-stroj. c) V neposlední řadě je Crash zajímavý i ze sociologického hlediska. V tomto bodě ponejvíce hrozí, že se pouštím do nadinterpretace (tedy vkládám do díla něco, co tam není), za mě však Crash mimo jiné ukazuje, že permisivita může i být represivní (via Slavoj Žižek). Jinými slovy, tam, kde je vše povoleno, si subjekt pod imperativem „Můžeš vše, užij si to!“ hledá nutně stále extrémnější (patologičtější?) způsoby realizace. Je poněkud paradoxní, že film, ve kterém se postavám ustavičně „zapalují lýtka“ působí tak odtažitě, odosobněně, jeho intimita se jeví být falešnou. Vezměme si už úvodní situaci, kdy se manželská dvojice stimuluje mimomanželskými aférkami. To by se pod vládou Talibanu (resp. Katolibanu) stát nemohlo, resp. možná teprve zákaz by do tohoto sexuálního chování mezi manželé vnesl skutečnou jiskru. 95 % Výstižný komentář: lupuscanis (24.04.2023)

Tíživá, sexem a benzínem načuchlá atmosféra je figurkou na kapotě Cronenbergova zvláštně-perverzního soft porna, jehož provozování celý tý nezodpovědný, podivínský partičce chudáků tradičně přeroste přes hlavu. Tyhle bouráky jsou rajcovní, ne že ne… a ruka Jamese Spadera našátrá pokaždé fakt něco extra. (29.04.2012)